Doc. RNDr. Jindřich Bečvář, CSc.

 Studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze ukončil v roce 1970. V té době byl již rok zároveň na této fakultě zaměstnancem a je jím dodnes. Původně se věnoval teoretické algebře, od níž přešel k historii matematiky. Roku 1988 se stal docentem a v letech 2005–2013 zastával funkci vedoucího Katedry didaktiky matematiky MFF UK. Od roku 1992 je předsedou rady doktorského studijního oboru Obecné otázky matematiky a informatiky a vedl v něm jako školitel deset doktorských disertačních prací. V roce 1994 založil spolu s doc. Eduardem Fuchsem z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně edici Dějiny matematiky, v níž letos vychází již 59. svazek. Téměř třicet let organizuje letní školy, národní a mezinárodní konference a celostátní semináře z historie matematiky. Je autorem či spoluautorem dvou desítek učebních textů a monografií a velkého počtu článků. Jako editor připravil do tisku dvanáct svazků z edice Dějiny matematiky a devět konferenčních sborníků.

Výběrová bibliografie:

Monografie a kolektivní díla

·         Lineární algebra, Praha 2000 (další vydání v letech 2002, 2005 a 2010).

·         Eduard Weyr 1852–1903, Praha 1995 (= Dějiny matematiky 2; vedoucí autorského kolektivu).

·         Jan Vilém Pexider 1874–1914, Praha 1997 (= Dějiny matematiky 5; hlavní autor a editor).

·         René Descartes, milovník rozumu, Praha 1998 (= Velké postavy vědeckého nebe 3).

·         Matematika ve středověké Evropě, Praha 2001 (= Dějiny matematiky 19; vedoucí autorského kolektivu).

·         Matematika ve starověku. Egypt a Mezopotámie, Praha 2003 (= Dějiny matematiky 23; spolu s Martinou Bečvářovou a Hanou Vymazalovou).

·         Archimedes. Největší vědec starověku, Praha 2005 (= Velké postavy vědeckého nebe 11; spolu s Ivanem Štollem).

·         Vladimír Kořínek 1899–1981, Praha 2005 (= Dějiny matematiky 27; spolu se Zdeňkou Kohoutovou).

·         Emil Weyr a jeho pobyt v Itálii v roce 1870/71, Praha 2006 (= Dějiny matematiky 28; spolu s Martinou Bečvářovou a Janem Škodou).

·         Z historie lineární algebry, Praha 2007 (= Dějiny matematiky 35).

·         Jan Vilém Pexider, Praha 2006 (= Dějiny matematiky 38; editor spolu s Antonínem Slavíkem, anglická verze).

·         Archimédés. Několik pohledů do jeho života a díla, ed. Zdeněk Halas, Praha 2012 (= Dějiny matematiky 54; člen autorského kolektivu).

·         Martina Bečvářová a kol., Zapomenutý matematik Henry Lowig (1904-1995), Praha 2012 (= Dějiny matematiky 50; člen autorského kolektivu); zároveň též anglická verze Martina Bečvářová et al., The Forgotten Mathematician Henry Lowig (1904-1995), Prague 2012 (= History of Mathematics 52).

      Nejnovější studie a články (od roku 2012)

·         150 let Jednoty českých matematiků a fyziků, in: 33. konference Historie matematiky, Velké Meziříčí, 24. až 28. 8. 2012, edd. Jindřich Bečvář – Martina Bečvářová, Praha 2012, s. 11–118 (spolu s Martinou Bečvářovou).

·         60 let Matematicko-fyzikální fakulty UK, tamtéž, s. 119–162 (spolu s Martinou Bečvářovou).

·         Teorie reálných čísel – od Eudoxa k Dedekindovi, Acta Mathematica 16, Nitra 2013, s. 3–14.

·         Pseudoinverze, in: 35. konference Historie matematiky, Velké Meziříčí, 22. až 26. 8. 2014, edd. Jindřich Bečvář – Martina Bečvářová, Praha 2014, s. 87–98.

·         Gramovy matice a determinanty, in: 36. mezinárodní konference Historie matematiky, Poděbrady, 21. až 25. 8. 2015, edd. Jindřich Bečvář – Martina Bečvářová, Praha 2015, s. 89–112.

Přednáška : 

Josef Vojtěch Sedláček a Plzeň

(čtvrtek 12. listopadu 2015 od 16 hodin)

 Josef Vojtěch Sedláček (1785–1836) byl v první třetině 19. století významnou osobností města Plzně a jeho širokého okolí. Do povědomí Plzeňanů se zapsal jako římskokatolický duchovní, učitel na plzeňském gymnáziu a filosofickém ústavu, aktivní národní buditel, podporovatel českých kulturních a vzdělávacích spolků, akcí a osvětových přednášek, dále jako spisovatel a básník a rovněž jako autor prvních česky psaných učebnic základů geometrie, přírodopisu a fyziky. Také se angažoval v oblasti českého divadla, v němž viděl jeden z významných prostředků povznesení české řeči.

V první části přednášky budou shrnuty Sedláčkovy životní osudy, jeho odborné, kulturní, pedagogické, spolkové, popularizační a osvětové aktivity, jeho kontakty s českými (pražskými, plzeňskými, tepelskými i venkovskými) obrozenci a vzdělanci, s českou šlechtou a s politickými kruhy. Druhá část bude zaměřena na Sedláčkovu učebnici Základové měřictví čili geometrie (1822) a na jeho dvousvazkové dílo Základové přírodnictví (1825, 1828). Tyto Sedláčkovy knihy přinesly odborně fundovaný a přitom poměrně srozumitelný výklad, propracovaný metodicky, s teorií prezentovanou dobře volenými příklady. Sedláček v nich výrazným způsobem přispěl ke vzniku a rozvoji české matematicko-fyzikální a přírodovědné terminologie. Navíc kladl značný důraz na roli matematiky v rozvoji přírodních věd.